Některé lodě jsou dobré k tomu, aby na nich mohli páprdové s prašulkama vyjet na moře, jiné mají udělátka na opalování na přední palubě, je lehké si představit takový život, nevím, jak těžké je ho žít. Tohle mi vrásky opravdu nedělá ani dělat nemůže, míchám si pěnu do koupele, jakou asi vanu by potřeboval člověk na takovouhle loď - oceán!
Procházím se po palubě a napřimuju se, oči se podívají na chvíli do nebe, abych se zase mohl ohnout a do rytmu JAR začít šůrovat palubu, nejvíc se mi zalíbí, když zazní tóny skladby - nevim prostě nevim mí kargo a já - kapitán Nemo. Kterej z Vás je Nemo? Kapitán Nemo? Ten náklad, co vezl Davidov, asi nebyla moučka ..... I včera jsem se procházel po lodi se jménem Aquarius, mluvil jsem s majitelem, který si pochvaloval, jak dobře je o jeho loď pečováno. Nebyl to jediný Kanaďan, který se mnou prohazoval pár slov. Tvářil jsem se profesionálně a mluvil o tom, že se mi
jeho loď líbí, to se líbilo zas jemu. Naše slova zůstala ve vzduchu a každý si šel po svém, on dovnitř lodě a já na její palubu ověnčen koštaty.
jeho loď líbí, to se líbilo zas jemu. Naše slova zůstala ve vzduchu a každý si šel po svém, on dovnitř lodě a já na její palubu ověnčen koštaty.Jim je zase někdo úplně jiný. Vlastně jsem už zapomněl, jak se jmenoval. Je to můj problém, mezi žactvem jsem si pamatoval jen výrazné typy, zbytek musel měsíc počkat, než jsem si všechny jména osvojil, u některých jsem pozmněnil jméno, nezbývalo pak, než to akceptovat. Omluvy a sliby nepomohly - v mé hlavě už měli jiný kód.....pracovní název tedy Jim. Pokud jsem pochopil svou teorii správně, nebyl Jim výrazným typem. Koupil loď vedle, neví, jak dostat ten sajrajt z boku. "Zkus tohle, Jime." Sehnu se pro jednu z houbiček a ukazuju jak v teleshopingu, jak krásně to jde z boku lodi. "Je tady ještě majitel tý lodi." Ohlížím se, ale porozumím o pár sekund později, asi hledám slovíčka v názvu lodi vyvedeném v kurzívě. "Nechceš pivo?" nečeká na odpověď Jim. "Ani né." "Cigáro?" "Tak to možná i jo." Zapalujeme si oba a on začíná vyprávět o své lodi. Těmahle rukama jsem kácel stromy a ohýbal fošny kolem rohů našeho baráku...zasním se.
Povídáme si o tom, jaké budou olympijské hry, jeho názor je palec nahoru - dobré pro město. Dluhy? To se opět zvedne, stejně jako to město samo dokázalo po Expu, což taky nebyla levná záležitost. Je červený v obličeji, červené skrvnky splývají ve velké coufalovité skvrny, drží juice, dal bych vlastní kormidlo za to, že je v něm moře vodky. "Máš rád lodě?" "Jo mám." Nepřestává se ptát všetečka: "Odkud si?" "Jsem z Czech Republic. No my jsme měli moře naposled tak za Přemysla Otakara II, ale to ty neznáš, viď?....No nic musím do práce." "Pšemyse Otaoukar", mumlá si Jim a z šosu mu odkapává alkohol ředěný mořskou vodou. Zmizí v útrobách své jachty, polkne ho jak velryba Jonáše. Ještě když odcházím, slyším jeho slova, zněla lacině a hloupě, přitom vzal Přéma Evropu šmahem. Kovové dveře bouchnou a mé holínky pochodují po bulváru, chtěl bych se rozběhnout jako joggeři kolem mě, ale byla by to blbost, směju se té myšlence, že bych ve žlutém oblečku ověnčen hadicí joggoval s nimi. Viktořík v mojich uších mě asi přivedl na zcestí...:-).
Je večer. Večer je čas na večírek. Večer je čas na Stanley park, všechny futurum poddané Přemysla Otakara jsme posháněli dohromady na noční foto společné před olympijskými kruhy s vlajkou s modrým klínem v popředí. Zůstávám ve svém žlutém nepromokavém ohozu, ovšem bez lodí, po cestě zpět podél moře se mi lodě vrací jako osudová připomínka pracovní náplně, nevěřím svým očím....takový odliv, vypadalo to jako kdyby vylovili rybník - bláto. Úlovkem se rozpačitě staly jachty, lodě a lodičky sevřené v přístavu ve zbytku mořské lázně, která se opět nově rozlije zítra ráno, když ještě budu spát ve strážním koši....
PS:Napsáno sklerotikem, který zapomíná věci, kde se dá. Přišel v Kanadě během třech měsíců o svou 'lítačku', v pubu nechal foťák, do dnešního dne hledá ručník, zmizela mu bílá čepice, ale i tak ho život baví.
