Tuesday, 16 March 2010

Inglewood třešťský Tugendhat

Původní divadelní hra, která viděla prkna co znamenají svět, ale nikdo neviděl ji. Napsáno českým imigrantem Níďou Mášem, jenž se autobiograficky vtělil do postavy otrhance/neoholence/zarostlého pisálka, který se musí živit jako malíř a dělník.

*Jednání první*
Popis scény: Veliký prostorný pokoj severoamerického střihu, u počítačů sedí tři chlapci, jeden z nich, náš nehrdina, dostává sms od svého zaměstnavatele úspěšného krajana Houzara, jeho reakce je rozladěnost.

"Inglewood 1714, 8:30am, thanks".

*Jednání druhé*
Popis scény: Níďa Máš si zapisuje poznámky do svého bloku během hodiny angličtiny v městské knihovně obklopen Číňany, jelikož by se stejně jako Hemingway rád bál ztráty paměti. Mluví jeho vnitřní hlas.

"Autobus podle sms adresy - West Van. Inglewood 1714 - ráno! Přešel jsem to, čísla domů se zvedají. Otáčím to zpět, ptáci pějí jarní singly. Kvete to kolem. Štěstí, že nejsem alergik. Aha. Tady. Mám to. První dojmy - pěkný barák. Klepu na dveře, poté co přejdu mramorové desky nad vodou v předzahrádce. Žádná odezva. Obcházím budovu. Má víc oken a je větší, než jsem si myslel. Nedá se nezaklepat i na okno od garáže - nový černý mercedes mi ale neotevře. Druhý dojem: moc heký barák."

*Jednání třetí*
Popis scény: Obědvá v hale pompézní vily, sedí na koberci, jeho spolupracovník z Alžírska odchází na záchod a stále na něho něco volá z útrob toalety, Níďa Máš přemýšlí nahlas.

"Married s Irkou - alkoholička. Malej, hodně mluvnej - možná lhář, černovlasej s malými kouty na rohy - na pokutové kopy. Fotbal je pro něj ale fotbal, to je fajn. Život byl ke mně rozhodně lepší než k tomu Alžířanovi, není proč brečet, volá pan Houzar - to je moje dílo, podívej se po celém domě. Necháváme oběd obědem a pohráváme si s tím domem nebo spíš on si pohrává s námi. Působí honosně. Alžířan volá: 'Pojď se podívat sem do patra!' Koupelna má 12 miniaturních vypínačů světýlek, doslova ovládací panel. Do lednice by se vešlo stádo oveček, je to stříbrná dvoudveřová garáž na jídlo, která si doobědnává sama. Sprchový kout - svou velikostí je vystřižený z fotbalových kabin. Spousty prostoru, postelí a světla"

*Jednání čtvrté*
Popis scény: Počítač, Níďa píše svůj blog, je po hodině angličtiny, konečně se může rozepsat nikým nerušen, snad jen jeho spolubydlící pouští z nudy písničky z youtube: hraje Lásku z pasáže a písničky Osvobozeného divadla, jeho obličej se usměje u každého začátku nové písničky, radostný nad svým novým objevem. I Níďu to baví, ale musí se soutředit. Začíná klepat do klávesnice, když v tom přichází další sms zpráva, když ji otevře, vidí, že je to od jeho krajana, který ho zaměstnal, usmívá se, je trapně spokojený se svou prací dělníka:

"Původní divadelní hra....."

"Thank you for the hard work. Good job. Tomorow: Chilco 700,10am, thanks."

Sunday, 7 March 2010

FORREST LAWN - KRCHOV

Byli jsme se společně s Jeníkem proběhnout, byl to docela dlouhý běh, myslím, že jsme jemně přecenili své možnosti, vše to pak řešilo indiánské vydechnutí, než jsme opět uvedly naše staré a bolavé údy do pohybu.Po cestě zpět jsme to střihli skrze hřbitov, už teď nevím přesně jak se jmenoval. Jo. Mám to: Forrest Lawn! Člověk, když chce, má všude Třešť.

Hřbitovy jsem měl vždycky rád, jde o ten mír a klid a pomíjivost. Smál jsem se, když Vojta Kníže při vychlazeném pifku pod pergolkou, říkal: "Máme nejlepší sousedy!" Měl pravdu, tady jsme narazili na celé sídliště tichých sousedů - opravdu rozlehlé, pokud to není ovšem příliš netaktní metafora. Urnový háj byl doslova panelák, tak teď už je, nastavěno do fochu takových deset pater na urny, ale dál už se Forrest Lawn vyjevil velice příjemně.

Líbil se mi tenhle hřbitov, husy okusovaly trávu, všude jen kovové destičky zasazené do toho dlouhého lánu zeleně, kam vjížděli i auta, pár týpků stálo na jedné z 'křižovatek', kde popíjeli pifko a kecali v záplavě slunečně smuteční nálady. "Umřela?" "Neumřela." "Jasně ti to povídám, copak si hluchej." "Víš, že je to možný, už dlouho jsem ji neviděl." "Kdo to byl?" "Nevím, vypadalo to na Čechy." "Je jich tu jak...no hele....." "Docela udělaný, co?" "Vyžraný spíš, řekl bych."

Zrovna se zřejmě ukončil obřad, viděli jsme i rakve překryté jakousi modrou plentou, člověka to chtě nechtě nenechá jalovým. Prostě jsem se tam podíval, není na tom nic špatnýho. Bude hůř. Jeden z kanadských asiatů vyšel ven a emoce s ním docela mávaly, brečel. Možná, že jsem blázen, ale já mám rád hřbitovy, prosím neplést se smrtí a smutkem. Ten slunečně smuteční obraz byl doplněn havrany, tady jsou všudypřítomní: Nevermoráci. U nějakého hrobu visela vlaječka Číny a Kanady, to už je ale jejich věc.

Nový hrob byl pak viditelný z dáli, kolem dokola stály speciální kovové stojany na věnce a opíral se do nich vítr, samotný hrob zůstal bez náhrobního kamene, měl pouze kovovou desku. Většina jich byla takových, ale to už jsme byli v zapadlém rohu s vyšlapanou pěšinou, která vyústila tam, kde jsme potřebovali.
Morbidní téma se mě nepouští ani na podruhé, příště to setřepu, zřejmě je to tím, že dočasně nemám pojištění. REST IN PEACE.